Každý majitel má trochu jinou představu o tom, jak by měly vypadat procházky se psem. Někdo je sportovec duší i tělem a předpokládá, že pes s ním bude běhat nebo chodit na dlouhé túry do přírody. Jinému stačí se krátce projít po parku či po městě, posedět v hospůdce a poklábosit s kamarády, a od psa očekává, že mu bude dělat tichý, klidný doprovod. Málokdo si předem plánuje, že bude svým psem na vodítku vláčen nebo že ho bude hodiny někde nahánět. Jenže aby pes dokázal splnit představu svých páníčků o ideální procházce, musí k tomu být vychováván od prvních společných chvil.
Začněte bez vodítka
Hned jak si přivezete osmi či devítitýdenní štěňátko od chovatele, měli byste začít chodit ven (mimo vlastní zahradu), a to co nejčastěji, pětkrát i vícekrát denně. Socializační fáze, ve které je štěně maximálně otevřeno všem novým podnětům z prostředí a dokáže je zpracovat tak, že je natrvalo ukládá do podvědomí, trvá velmi krátce – zhruba od šestého do šestnáctého týdne věku. I po překročení této věkové hranice se samozřejmě pes učí nové věci a zpracovává podněty, ale nikdy už to není tak bezprostřední, intenzivní a snadné. Bohužel socializační období se kryje s dobou, kdy štěně nemá dostatečnou imunitní výbavu, a proto řada veterinářů z opatrnosti doporučuje raději nechodit ven, dokud není štěně kompletně naočkováno. Jenže tím vám uteče příležitost k vytvoření dobrých hygienických návyků a hlavně k navázání ideálního „procházkového“ vztahu.
Proto je nejlepší kompromis: Vyhněte se místům, kde je velká koncentrace psů a kde se vyskytuje jejich moč, popřípadě výkaly (vchody do parků, nároží), dokud štěně nebude mít za sebou potřebná očkování. Najděte malé travnaté plácky mezi domy, v klidné části
parku, ve vnitrobloku či kousek za městem, kde budete se štěňátkem sami. Doneste ho tam v náručí nebo v přepravní tašce, dojeďte tam kočárkem pro pejsky, autem nebo tramvají – všechny nové zevní podněty budou štěněti užitečné. Ještě doma mu připevněte lehký obojek, aby si jeho oblékání spojil s těšením na procházku. Před procházkou štěně nekrmte, ale do kapsy si vezměte spoustu chutných granulek nebo maličkých masových pamlsků.
Po příchodu na vybrané místo štěně vypusťte, nechte ho vyprázdnit a seznámit se s prostředím. A pak pomalu kráčejte a vyzývejte štěně k následování, volejte je jménem, odměňujte pamlskem nebo granulkou každé jeho přibatolení k vám. S přibývajícími zkušenostmi a silami bude štěně stále odvážnější a zvědavější a bude těžší udržet si jeho pozornost. Budete muset sáhnout k atraktivnějším pamlskům, začít se více pohybovat, nosit s sebou pejskovy oblíbené hračky a stále pro něho vymýšlet nové hry a cvičení. Jde o to být pro své štěňátko tím nejzajímavějším objektem na celém širém světě. To platí dvojnásob ve chvíli, kdy se štěně vydá za skupinkou dětí nebo za jiným psem. 
Je-li to bezpečné a příjemné pro všechny zúčastněné, nechte štěně seznamovat se s lidmi i se psy, které znáte a víte, že štěňatům neublíží. Pak mu dejte pod nos voňavý pamlsek, a jakmile k vám otočí hlavu, hezky ho pochvalte a odveďte si ho nebo odneste. Nikdy pejska netrestejte v souvislosti s nepodařeným přivoláním, nezvyšujte hlas, nehrozte mu. Když se vám nedaří štěně zaujmout, prostě ho odchyťte a příště si dejte pozor, abyste zajímavé objekty viděli jako první a štěně včas přidrželi nebo přesměrovali jeho pozornost.
Vodítko jako jistota
Až když se štěně naučí pěkně si vás venku hlídat a následovat vás, začněte pracovat s vodítkem. Musí být lehoučké, se snadno připnutelnou karabinkou. Štěně by se nemělo cítit vodítkem nijak omezeno, takže dbejte, ať je vodítko stále volně prověšené a se štěnětem komunikujte stejně, jako kdyby bylo bez vodítka – povzbuzujte je k chůzi, chvalte, odměňujte, zaujměte je hračkou. Vodítko často připínejte a odepínejte, aby si pejsek zvykl na manipulaci i na tíhu karabinky a vodítka. Procvičujte také přivolání s následným připnutím na vodítko: odměnu dejte štěněti až poté, co připevníte vodítko. Předejdete tím tomu, že psík sice přiběhne na přivolání, slupne pamlsek, a hned rychle odskočí, abyste ho nemohli uvázat.
Jakmile si štěně zvykne na vodítko, nekouše ho ani se nezmítá na jeho konci, můžete začít s nácvikem správné chůze, a to nejlépe na nějakém málo frekventovaném přehledném chodníku. Dopřejte zase pejskovi nejprve prozkoumat prostředí, očichat si trávník. A pak svižně vykročte s povelem JDEME! Povzbuzujte štěně, povídejte si s ním, chvalte a jemně ho usměrňujte tak, aby se drželo po vaší levé straně na prověšeném vodítku a soustředilo se jen na chůzi. Zůstává-li pozadu, sehněte se a přilákejte ho. Když se příliš hrne dopředu a napne vodítko, zastavte se a počkejte, až tah povolí. Pak znovu vykročte, ale trochu jiným směrem, aby se pes musel přizpůsobit a následovat vás, nikoli vy jej. Po několika krocích se zastavte a nechte štěně uvolnit, očichávat zajímavé pachy a pozorovat okolní dění. A znovu rázně vyjděte a vyzvěte pejska k následování. Vždycky se mu musí vyplatit všeho nechat a přidat se k vám.
Postupně pak při chůzi přidejte nácvik dalšího povelu, a to K NOZE. Ukažte psovi pamlsek a držte ho v takové výši, aby ho dobře viděl, ale aby neskákal ve snaze na něj dosáhnout. Jakmile jde vedle vaší levé nohy s pohledem upřeným vzhůru, pojmenujte s úsměvem tento úkon (K NOZE) a dejte mu pamlsek. Postupně prodlužujte dobu od povelu k odměně, ale dbejte, aby pes neztratil zájem o kontakt s vámi a s pamlskem ve vaší ruce. Ukázněnou chůzi na vodítku musíte často střídat s uvolněním, proběhnutím, hrou. Připravte se také na to, že při odchodu z domu ven vás natěšený pes chvíli povleče za sebou, než se vyprázdní, uklidní a bude schopen se soustředit na vaše povely.
S tímto základem už můžete vyrazit kamkoliv – do lesa, na pole, do parku, do města. Střídejte místa vycházek, dopřejte psíkovi volný pohyb, trénujte přivolání a učte sebe i psa vnímat vodítko jako symbol jistoty. Připněte ho vždy u silnice, před setkáním s cizími psy, chodci, cyklisty, lyžaři, zvěří, tedy pokaždé, když potřebujete chránit psa před nebezpečím z okolí, nebo naopak ostatní přítomné před možným ohrožením vaším psem. Uvažte psa na vodítko také v případě, že si potřebujete vyřídit důležitý telefonní hovor nebo přečíst zprávu. Vždy dodržujte zásadu, že volně se pohybující pes i všechny děje v jeho okolí musí být stále pod vaší kontrolou. Za určitý čas vznikne perfektní podmíněný reflex jak u vás, tak u vašeho psa: V situacích, kdy jej pravidelně přivoláváte a uvazujete, bude přibíhat sám a očekávat malou odměnu.
Omezení volného pohybu psů
Dnes řada obcí svými vyhláškami striktně omezuje nebo dokonce zcela zakazuje volný pohyb psů, údajně proto, aby se snížilo nebezpečí napadení lidí volně pobíhajícími psy. Připadá mi to velmi nešťastné. 
Pokud v obci nejsou místa, kde by se psi dosyta volně vyběhali a kde by s nimi majitelé mohli dostatečně procvičit přivolání, hrozí, že se občas podaří utéci psovi, který nic z toho, co výše popisuji, nezažil a nemá se svým páníčkem ten správný „procházkový vztah“. Takový pes je pak skutečně nebezpečný jak sám sobě, tak i svému okolí.
Ve své praxi jsem se setkala s mnoha psy, kteří představovali potenciální nebezpečí – netolerovali jiné psy, byli nedůvěřiví a nespolehliví v chování vůči některým kategoriím lidí apod. U těch, kteří chodili často ven a byli zvyklí tam pracovat, to znamená soustředit se na páníčkova gesta a povely včetně přivolání, se náprava obvykle podařila. Ve chvíli, kdy mi však majitel psa, vláčejícího jej za sebou na flexi vodítku, řekl: „Volně jsem ho nikdy nepustil, vyhláška to tu přece nedovoluje,“ věděla jsem, že je zle. Zákonu bylo sice učiněno zadost, majitel měl řádné ospravedlnění pro fakt, že pes nezvládá přivolání, ale náprava byla téměř nemožná. Pes nebyl schopen se venku soustředit na nic jiného, než na své vlastní zájmy na konci nataženého vodítka.
Více o pravidlech společného soužití lidí a psů najdete v knížce Od štěněte ke psu.
MVDr. Hana Žertová